Tak třeba zítra...
Už od pondělí si říkám, že někdy "za chvilku, zítra nebo tak nějak" bych mohl něco napsat a pořád nic. Chytil jsem totiž španělskou nemoc, přivezl jsem si ji z dovolené na Costa Brava.
Vyrazili jsme ve čtyřech s cestovkou do Malgrat de Mar, nachytat trochu toho opálení, počvachtat se v moři a mrknout od Barcelony. Nebyla by to ta pravá dovolená, abych nezažil ústrky, průšvihy a potíže.
Všechno začalo už v sobotu. Odlet letadla v neděli dopoledne znamenal, že jsme museli přespat v Praze, naštěstí nám kamarádka, která jela s námi, sehnala príma nocleh kousek od hlavního nádraží. Už po cestě vlakem přišel první šok - ozval se zástupce cestovky, že náš hotel je nečekaně plně obsazen, kvůli chybné rezervaci na španělské straně, a že nás hotelový řetězec přesunuje do jiného hotelu, vyšší kategorie. Prohlédli jsme si hotel hned na internetu a ukázalo se, že cestovka asi nekecá - hotel vypadal fajn, byl jen o 200 metrů dál, pořád hned u pláže a cenovka byla o pět tisíc výš. Aspoň se Španělům prodražíme, řekli jsme si.
Noc v Praze byla zážitek sám o sobě. Na ubytovně nějaký něšťastný mladý muž zapíjel své životní trable a kolem jedenácté byl ve stavu, kdy osciloval mezi agresivitou a silnou sebelítostí. Agresivitu při pohledu na naše urostlá těla (tedy kamarádovo urostlé a moje spíše vzrostlé) omezil na slovní a mírně ufňukanou, ale stejně se mu dařilo dělat pořádný jednomužný večírek dobře hodinu. Ráno jsme jej viděli ležet ve stavu totální opilosti v dokořán otevřeném pokoji, navíc si zřejmě při cestě na cigárko zabouchl dveře na patře a dovnitř se dostal rozbitím skleněné výplně. Jako němý svědek jeho marného pokusu o nápravu ležel uprostřed střepů smeták.
Poněkud pomačkaní jsme dorazili na letiště a díky službě informačních SMS jsme se dostali celkem rychle k přepážce pro odbavení. V bezpečnostním rámu jsem si zapípal, tak mě prohledali a na vtip o železném zdraví moc nadšeně nereagovali, tak ho asi znali. I cesta letadlem byla fajn, takže bylo jasné, že se něco musí semlít nejpozději na letišti v Barceloně. A taky že ano.
Na letišti jsme s kufry zamířili do haly, kde čekala sympatická delegátka, která organizovala klienty asi pěti různých cestovek a vytvářela z nich houf určený k naložení do autobusu. Houf poslušně čekal snad už půl hodiny, ale dvě turistky byly stále nezvěstné. Jak se nakonec ukázalo, nepovažovaly za nutné se delegátce ohlásit a prostě se přidaly k davu českých turistů a doufali, že stojí dobře. Tehdy jsme uzavřeli strašnou přísahu, že je budeme stíhat na zemi, ve vzduchu i ve vodě a pak vyrazili autobusem do hotelu.
Pokračování přístě...