Ranní rozjímaní večerním náhledem

Skoro každý pracovní den jezdím do práce ve stejný čas - nejdřív tramvají a potom autobusem. Za ty více než dva roky se jízdní řád obou spojů měnil jen kosmeticky, takže potkávám celkem pravidelně stejné lidi. Už jich hodně poznávám a když se nudím, domýšlím si, kam asi jedou a co tam budou dělat. Občas zaznamenávám v jejich životě viditelné změny - nejlépe jdou poznat ztráty vztahů, vlasů a soudnosti.

Ranní cestování MHD je někdy zkouškou trpělivosti, občas tedy až úsměvnou. V pondělí mne oslovila starší paní velmi slušným "S dovolením, prosím", říkal jsem si, že asi někde dál ve voze vidí místo a uhnul kousek stranou v plném voze. Paní místo viděla, i když trochu jinde než jsem čekal - stoupla si do místa, které jsem jí uvolnil.

Při přestupování ve městě často potkávám maminku s dvěma malými chlapci, kterou jsem zvolil za příklad nevědomé bezohlednosti. Obvykle nastoupí do vozu jako první po přímce moje pozice -> dveře autobusu. Na této přímce moc nesleduje, co jí stojí v cestě. V autobuse neomylně vyhledá místo k sezení pro chlapce, pečlivě je usadí, poté batohem na zádech zablokuje uličku mezi sedadly. Všechno toto ji trvá skoro přesně tu dobu, po kterou autobus jede na další zastávku. Chudák paní nemá chvilku klidu, na této zastávce totiž vystupuje.

Tohle pořád ještě není tak hrozné, paní cestuje s malými  dětmi, takže chápu, že její pozornost míří hlavně k nim a ne k okolí. Kdo jezdíte MHD, určitě znáte i horší případy. Na druhou stranu vidím spoustu opačných situací, které mi udělají radost - někdo pomůže staré paní s taškou, pustí důchodce sednout, pomůže s vystupováním. Pár věcí ale stejně nechápu - že jsem za to zírání ještě nedostal přes pusu a že při tom čumění stíhám ještě číst knihu, i když elektronickou.