No stress III
Všichni máme za sebou vstup do nového roku, já už navíc i první letošní chřipku. Přišel čas se v deníčku naposledy ohlédnout na začátek prosince minulého roku a dopsat mé vzpomínky na Afriku.
Naposledy jsme skončili v Povoação Velha a chystali jsme se vyrazit na korbě toyoty na Praia de Santa Monica. Už před výletem nás upozorňovala delegátka, ať si vezmeme oblečení, které už na dovolené nebudeme nosit, ptorože budeme mít všude rudý prach z nezpevněných cest. Až do Povoação Velha to nebylo tak hrozné, ale tady jsme najeli na ty pravé nezpevněné cesty. V podstatě je to jen pár sotva vyjetých kolejí, každý řidič volí mezi kamenitými koryty a akátovníky částečně vlastní stopu a celé auto jede v oblaku rudého prachu, který okamžitě pokryje vše. Prokodrcali jsme se slatinami kolem pobřeží a vyjeli na Santa Monicu. Tahle pláž představuje asi 18 kilometrů světlého písku a modrého moře a samozřejmě - jak je tu obvyklé - mohutných vln. Udělali jsme pár fotek, ocachtali si nohy v Atlantiku a mohli jsme vyrazit dál. Praia de Santa Monica se táhne od nejjižnějšího bodu ostrova k nejzápadnějšímu, a to byl náš cíl.
Na západní straně nás čekala pláž Varandinho. Jízda k ní vedla nejprve podél pláže Santa Monica, pak kolem jakési pláže nepoužitelné pro koupání, ovšem velmi fotogenické a potom skrz první písečné duny. Na pláži Varandinho je několik mořem vyhloubených jeskyň a pobřeží je hodně členité. Statečně jsem se vydal mezi útesy, vysvětlil manželce, že se nemůže nic stát, protože jsem bystře odpozoroval proudění moře mezi skalami a pak jsem stál jako blbec s brašnou s fotoapáratem nad hlavou. Ono je to moře mezi skalami docela zrádné a vlna nepřišla přímo, ale odkudsi ze strany mezi kameny a já byl z ničeho nic víc než po pás ve vodě. Chvilku mi trvalo než jsem se z toho vyhrabal a obešel to oklikou, ale pořád ještě nám zbylo dost času na fotky a koupání.
Cesta zpět na hotel vedla písečnými dunami a řidič nás je nechal vychutnat. Poskakovali jsme na korbě jako joja a do toho se snažili fotit jak banda asijských turistů. Jak jsme tak poskakovali a fotili a fotili a poskakovali, ulétl mi kloubouk. V duchu jsme se svým slamáčkem rozloučil, k mému velkému překvapení mi ho při parkování u hotelu předal fotograf turistické agentury, který jel v autě za námi. Hned toho využil k tomu, aby mi znovu zkusil vnutit CD s fotkami, ale nevyšlo mu to. A to byl vlastně konec našeho výletu po ostrově, krásně strávené dopoledne, přijeli jsme akorát na oběd.
Večer na hotelu probíhal vždycky nějaký zábavný program, i my jsme občas vyrazili. Mix světových melodií s převleky nás asi nejvíce pobavil v části, kdy z plejbeku zaznělo "Kolu, pijeme kolu" a na pódium vtrhl animátor převlečený za plechovku tohoto nápoje. Ta část publika, která nehovořila česky a neměla tu čest s tvorbou hitmakera Michala Davida, tedy většina, tápala a snažila se rozeznat jazyk, ve kterém je píseň zpívána, rozsekl to německý turista za námi, který s odfrknutím identifikoval původ uměleckého díla slovem "Hungarian".
Jeden z večerů byl věnován historii Kapverd a jednotlivým ostrovům. Zdaleka nás neoslnil jako ten s Michalem Davidem, ale na závěr show představoval šéf animátorů jednotlivé kolegy/účinkující. Každý z nich se snažil před publikem předvést, u nás to vyhrála animátorka, která se většinou starala o zumbu, water-gymnastic a podobně - na hlavu si postavila láhev s minerálkou a čtyři minuty s ní divoce tančila, aniž by ji byť jedinkrát musela přidržet.
A tím končí mé vzpomínání na Kapverdy, snad jen s jediným dodatkem - byla to tak úžasná dovolená, že se tam co nejdřív vrátím.