Nějak mi to nepíše
Bože, fakt už je to zase 10 měsíců od posledního blogu? Já teda po tu dobu vzorně tvořil, ale nic z toho nepatří sem. Psal jsem celkem pravidelně asi dva články měsíčně, ale jako literární prostituci, to tady ani nebudu zveřejňovat. Spoustu dokumentů a dlouhých povídání jsem vytvořil v práci. Od února jedeme s kolegou v několika navazujících projektech a snažíme se, navzdory ječení a křiku konzervativních tmářů, vtáhnout náš obchodní model do 21. století. Celkem všichni okolo přikyvují a snaží se spolupracovat, ale když dojde na lámání chleba, čelíme občas propletenci různých technicko-taktických překážek.
Abych se z toho všeho nezbláznil, vyrazili jsme v září s ženou konečně na dlouho odkládanou dovolenou na Santorini. Řecko je moje srdcovka a Santorini nemělo chybu. Nádherná pláž s černým rozpáleným pískem, teplé a průzračné moře a luxusní počasí, všechno nám vycházelo. Ubytování bylo skromné, ale pohodlné, snídaně ucházející, navíc hotel byl přímo u pláže. A kousek od hotelu byl supermarket a hlavně pekárna s non-stop provozem disponující nepřeberným množstvím sladkého i slaného pečiva. Slaný koláč s ovčím sýrem a rajčaty, k tomu řecké frappé, napadá vás lepší varianta, jak v poledne naplnit žaludek?
Mě teda ne, ale rozhodně mám tip, jak to vyřešit večer. Kousek od hotelu byla restaurace Poseidon, kterou nám doporučila delegátka a kde jsme měli dokonce 10% slevu. Utratili jsme tam celkově řádnou raketu, ale nelituji jediného centu. Musaka, kleftiko, saganaki, stifado, souvlaki, tzatziki, všechno jsem musel ochutnat, všechno dělali vynikající. Řecko už mám celkem "přechutnané", takže můžu zodpovědně prohlásit, že tohle byla jedna z nejlepších restaurací, ve které jsme jedli. Navíc jsme díky pravidelné docházce byli cílem dobře promyšleného a fungujícího obchodního modelu - každý džbánek vína, který jsme večer vypili, se nám vrátil v podobě druhého na účet podniku.
Podívali jsme se i do městečka Oia, proslulého západy slunce. Nějak jsem ale nezvládal davy lidí, které okupovaly každé místečko vhodné pro fotografování už dvě hodiny před západem slunce a otravným fňukáním přerostlého puberťáka jsem manželku donutil k odjezdu do hlavního města Fira. Tam jsme si západ slunce nafotili taky, bez mačkání a pošťuchování se s na fotografie nadrženými Asiaty.
A minulý víkend jsme s Radkem opět vyrazili na Deskožraní. Zahráli jsme si opravdu hodně, já i dost vypil a se skóre dvanáct hodin spánku za tři dny jsem se vrátil domů. Bylo to super, ale už se trochu děsím až v lednu vyrazíme na Želiv, ta je ještě o den delší.