Jsem zpět
Já vím, že jsem vám nejspíš nechyběl, ale přesto cítím potřebu se omluvit a vysvětlit tu dlouhou pauzu. Přijela nám totiž návštěva ze zahraničí a tak jsme každou volnou chvilku věnovali hostovi a všechny zážitky jsem si ukládal do paměti pro pozdější použití.
Občas mám takový neurčitý pocit nespokojenosti. S městem, s jeho okolím, kulturním i jiným životem v něm a vůbec s celou tou naší prťavou zemičkou nacpanou ignoranty, hurápatrioty a blby obecně. Pokud se takových pocitů chcete zaručeně zbavit, doporučuji na dva týdny hostit vnímavého cizince. Byl tu teprve podruhé, minulý rok se rozkoukával a bylo to tehdy trochu hektické, navíc jsme teprve hledali společnou řeč, letos už jsme se dokázali bez větších obtíží domluvit mixem našich jazyků a tak jsme si to lépe užili.
Za ty dva týdny jsem si zase připomenul, že žijeme v krásném městě, že v něm je spousta úžasných památek, které bohužel vnímám jako samozřejmost a že v jeho okolí v dosahu krátké cesty vlakem či autobusem leží místa, na která si návštěvník ponese nezapomenutelnou vzpomínku. A že pokud hledáte, dá se v Olomouci najít skoro každý den nějaká zajímavá akce. Absolvovali jsme třeba Oslavy maršála Radeckého, na které bych asi jinak nešel. A tím bych přišel o snad nejkrásnější ohňostroj, který jsem kdy v Olomouci viděl, úžasně lemující Sloup Nejsvětější Trojice, koncerty vojenských hudeb nepočítaje.
Náš host přijel z města, které má ani ne sedmdesátiletou historii. Tady chodil po dlažbě násobně starší, která navíc skrývá tisíciletou historii města. Pro mě bezobsažná rutina, pro něj důvod k úžasu a obdivu. Olomoucké kostely, kterou beru prostě jakou součást siluety města a u kterých si pamatuji jména tak možná poloviny, ho nadchli, o Arcidiecézním muzeu a Zdíkovu paláci mluvil pouze v superlativech. A nezůstali jsme jen u památek, české pivo a česká kuchyně má dalšího věrného fanouška a šiřitele dobré pověsti.
Že budu teď měsíc držet dietu a pít jen vodu a slabý čaj, to už je takový vedlejší jev po báječných časech. Tak zase za rok!