Jaro je tu

V očích slzy, v krku knedlík, jemně posmrkávám... Ano, už je to tak, je tu jaro a všechno kvete. Ne že bych byl ze sluníčka a jarního probouzení přírody zase tak dojatý, ale jako každý rok s příchodem jara se probouzí mé rozličné alergie na pyly.

Dnes už jsou to jen takové drobné rýmičky, se kterými jsem se naučil žít a nijak zvlášť mne neomezují, nepočítám-li to, že v noci trpím různými útlaky od mé milované ženy, která se odmítá smířit s tím, že po dobu mé senné rýmičky je nucena spát v jedné místnosti s osobou vydávající ze spánku zvuky srovnatelné s dobře zavedeným dřevozpracujícím závodem. Jako dítě jsem to měl horší. Pravidelně rok co rok jsem trávil asi čtrnáct jarních dní v laskavé péči matinky, neb jsem měl zánět spojivek obou očí a antihistaminika tak silná, že jsem polovinu dne prožil v blaženém polovědomí. Dnes už si bohužel musím drogy kupovat za vlastní a nikdo mi je na recept nedá, takže tak silnými projevy alergie již netrpím.

Mimo alergických reakcí ve mně jaro vyvolává touha cestovat, takže pravidelně po večerech brouzdám prstem po mapě a hledám, kam vyrazit. Zatím je konkrétním výsledkem pouze jedna cesta po tuzemsku a jedna do zahraničí, ale ještě není všem dnům konec a než léto zaklepe na dveře, určitě ještě něco naplánuji. Zatím se můžete v nejbližších týdnech těšit na report z kostnice v Sedlci.