Dědictví a jiné veselosti
Návštěva odjela a byt se nám chvilku zdál nějak prázdný. Všimla si toho i kočka a rozhodla se jej vyplnit. Svědomitě se snaží být na více místech současně a během zrychlených přesunů nehledí vlevo vpravo. Už mám tedy zkušenost, jaké to je, když vám nohy podrazí chlupatá dělová koule a než si sednu, dívám se, na co si sedám. A pomalu si zvykám, že když se v noci převalím na druhý bok, může se ozvat dotčené mňouknutí a chlupatý váleček se pohoršeně posunuje po matraci a hledá, kde by uzmul kus místa. A už mě přestává udivovat, že to málem kotě dokáže po rozvalení zabrat většinu mojí matrace.
Abych si celý víkend jen nehrál s kočkou, rozhodli jsme se v sobotu s partou kamarádů vyrazit po městě a prohlídnout si památky zpřístupněné v rámci Dnů evropského dědictví. Obvykle to nějak odfláknu a zajdeme s manželkou na dvě tři místa, tentokrát jsme to pojali zodpovědně a toulali jsme se městem až do večera. Návštěvou Sloupu Nejsvětější Trojice začínáme už tradičně, nevynechali jsme ho ani letos. Chtěli jsme vyrazit na pohlídku Moravského divadla, ale všechny lístky na nejbližší čas už byly rezervované a tak jsme si vybrali pozdější termín a vyrazili jsme nahoru k Michalovi. Stihli jsme si po cestě ještě prohlédnout karikatury radních a podvedeného stavitele na vnějšku radnice a pak už jsme vyrazili k podzemnímu jezírku ve Svatém Michalovi. Od něj to byl kousek do vily Primavesi, kde bylo zpřístupněné zrekonstruované přízemí. Kaple sv. Jana Sarkandra je už také naším tradičním cílem, takže jsme se v ní dlouho nezdrželi, rychle jsme prokličkovali stánky na náměstí, stihl jsem si tam koupit jednu chybějící knihu od Merleho a už jsme stáli u šaten divadla.
Pokud budete někdy mít možnost si olomoucké divadlo projít, doporučuji tomu nějaký čas určitě obětovat. Třeba vás stejně jako mě překvapí, jak je hlediště malinké při pohledu z hloubi prázdného jeviště a hlavně kolik prostor se v zákulisí skrývá. Měli jsme možnost vidět pouze něco málo z provozní části divadla, i tak trvala prohlídka padesát minut. Občerstvili jsme se lehkým obědem u Drápala (a pak padesát minut hekali a funěli) a vyrazili jsme do města. V podzemí bývalého vykřičeného domu U Zlaté štiky otevřelo občanské sdružení Durancia expozici Olomoucká mučírna. Já tam nešel, zbytek výpravy hlásil výsledek "nic moc", tak snad přes zimní přestávku Durancia na výstavě zapracuje. Po mučírně (nebo procházce po náměstí v mém případě) byl čas na kávu. A kam jinam ve městě než do kousku Francie v Anglické, tedy Ostružnické. Café La Fée je pro nás v centru již delší dobu jasná volba, na zahrádce jsme se nějak dokázali poskládat k jednomu stolečku a pustit se do kávy, moštu, bezlepkových řezů a dokonce i jedné palačinky.
U kávy jsme připravili plán dalšího postupu. Kryt Civilní obrany v Bezručových sadech byl pro nás všechny premiéra, ještě jsme tam nikdo dřív nebyli. Zvláštní prostory to jsou, dvě patra velícího střediska pod hradbami vzdáleně připomínají atmosféru Vaultu z Falloutu, ale to asi většině z vás nic neřekne, takže se běžte podívat sami. Cesta Výpadem směrem k Dómu v odpoledním sluníčku bylo přesně to, co jsme po návštěvě krytu potřebovali. V Dómu jsme nejprve vyšplhali ke zvonu, potom prošmejdili celý chrám včetně zadní lodě, která bývá běžně uzavřená a na závěr jsme sešplhali do podzemní krypty.
Za tohle jsme si nepochybně zasloužili občerstvení a tak jsme se nechali zklamat kavárnou u Arcidiecézního muzea. Z nápojového lístku měli jen něco, dlouho to trvalo a tak nás aspoň obsluhující slečna zkusila polít kofolou. Na druhou stranu mají moc dobré "domácí" limonády, bezinková mi opravdu chutnala.
A když už jsme tak seděli před Arcidiecézním muzeem, zkusili jsme ho za tu půlhodinku, co zbývala do šesté, projít. Bylo to tak tak, ale opravdu jsme to stihli. Byl jsem v něm, ostudně přiznávám, poprvé a příjemně mne překvapilo jeho řešení a výhledy z teras. Ze sbírky obrazů jsme moc neměli, to se nedalo stihnout, ale na tu si necháme čas příště. Večer jsme to ještě všechno šli zajíst a zapít, takže celá sobota uplynula mrknutím oka.