Co jsem se letos naučil
Neumím přesně říct, kdy jsem se stal fanouškem Arsenalu. Muselo to být někdy na konci devadesátých let, protože skoro celá devadesátá léta jsem sledoval anglickou kopanou a byl jsem vášnivým fanouškem jejich reprezentace. Objevení důvodu, proč jsem si zvolil ten snad nejvíce neanglický tým na ostrovech, jakým se Arsenal na konci minulého století stal, nechám svému psychiatrovi. Že psychiatra budu potřebovat, jsem definitivně zjistil po přečtení Fotbalové horečky, která u nás vyšla v roce 2002 a to tedy můžu považovat za zcela jisté datum v mé fanouškovské historii. Rozpoznal jsem v sobě s probíhajícím časem spoustu shodných příznaků s hrdinou této kanonýrské bible a rozhodně bych vám nepřál prožít atmosféru v našem bytě loni na podzim poté, co mi moje úžasná, skvělá a tolerantní novomanželka oznámila, že datum svatební cesty se kryje s termínem derby s Chelsea. S ohledem na její city (rozhodně nikoliv City – manželka je samozřejmě fanoušek Arsenalu, jinou možnost nemá) jsem na svatební cestu odjel a protože Arsenal zvítězil na Stamford Bridge i přesto, že já jsem ve stejnou chvíli trávil více než dva poločasy prohlídkou Louvru, odpustil jsem jí. V opačném případě bych si samozřejmě vyčítal, že jsem do jámy lvové nechal Kanonýry pochodovat samotné a nedržel jim palce u přenosu. Bohužel se obávám, že bych to vyčítal i nebohé manželce.
Jak vidno, trávil jsem letos více než desátou sezónu s Arsenalem a přesto jsem se naučil zase něco nového. O sobě, o klubu i o fanoušcích. K Arsenalu jsem přišel v době, kdy byl na vrcholu. Stačí se podívat na prostý výčet oslav na začátku minulého desetiletí – v roce 2002 double, v roce 2003 FA Cup, v roce 2004 titul, v roce 2005 FA Cup. Každý rok pohár, jako by se nechumelilo, vždyť my jsme, sakra, Kanonýři. V roce 2006 stačilo jenom malinko a vyhráli jsme Ligu mistrů, ale v lize nám to nešlapalo. No, a tím vlastně skončila léta hodokvasů a radovánek. Byl jsem v té době poměrně osamělý Kanonýr – v okolí jsem znal jen jednoho dalšího fanouška a ten ani zdaleka nebyl tak „horlivý“. To se postupem času změnilo, ale přiznám se, že pořád je mi při sledování zápasu bližší osamělost a útrpné sledování zmaru na hřišti v tichosti než družné fandění. Nejspíš někdy v roce 2006 jsem začal sledovat stránky gunners.cz a začala nová podkapitola mého fandění.
Když jsem na podzim 2010 přeložil první článek (zamyšlení Jeremy Wilsona nad taktikou Arsenalu v zápasech s CFC a MUFC - stále aktuální, stále pravdivé), měl jsem ze sebe dobrý pocit, že komunitě fanoušků kolem webu také něco vracím. Ten pocit byl tak dobrý, že mi vydržel až do února 2011 než jsem přeložil další dva články. Pak jsem něco málo napsal v červnu a když v srpnu Patrick hledal redaktory, rozhodl jsem se rychle. Takže první věc, kterou zmíním, že jsem se v této sezóně naučil, je vkládat články na gunners.cz. Není to nic moc, ale v tomhle blogu to vydá na jeden odstaveček. Kdybych byl placený pisálek a navíc od řádky, udělal bych z toho klidně dva. Snažil jsem se překládat informace zejména z online verzí BBC, Telegraphu a Daily Mail. Další věc, kterou jsem se díky tomu naučil, je prostá. Spíš to bylo takové potvrzení mé starší domněnky – neexistuje nic takového jako solidní sportovní zpravodajství. Jsou jen novináři, kteří jsou o něco málo méně bulvární a senzacechtiví. Pokud si vzpomenete na náš článek z posledního srpnového dne, kdy jsme se snažili na gunners.cz pokrýt celý závěr přestupního období v půlhodinových intervalech a v něm na spekulace například kolem Hondy nebo Joe Colea, víte, o čem píšu. Naučil jsem se taky, že těch pár řádků, které vidíte například v preview, zabere neúměrně mnoho času, pokud se je snažíte udělat pořádně. A v neposlední řadě – můžete si to přečíst po sobě klidně pětkrát, stejně se najde někdo, kdo vás upozorní na chybu nebo překlep patnáct vteřin po zveřejnění.
Co jsem se letošní sezónu naučil o klubu? Hlavně jednu důležitou věc – nehrajte s Wengerem poker. Stačí si vzpomenout na jeho poker face při univerzální doplňovačce: „XY nikam neodchází, má platnou smlouvu v Arsenalu.“ Doufal jsem, že se také naučím něco víc o novém majoritním majiteli klubu, ale zatím je to zdaleka nejvíce jenom záhadný obličej za kupou mediálního pozlátka. Má možná zkušenosti s vlastnictvím sportovních klubů, ale zkušenost nerovná se nutně dovednost. Takže tohle si můžu napsat do deníčku na další sezónu – pokusit se doopravdy pochopit Kroenkeho a jeho filozofii. A možná také důvod, proč někomu připadá jako vhodnější majoritní akcionář než Alisher Usmanov. Tedy kromě obvyklé aureoly údajného mafiána, která je na západ od Moskvy automaticky přisuzována všem ruským podnikatelům bez rozdílu. Hodně jsem se naučil o našem týmu – dokázal se obdivuhodně odrazit ode dna, předvést několik výborných výsledků, najít mezi sebou osobnosti schopné táhnout a burcovat a také znovu padnout a k vytouženým břehům ostrova se jménem Liga mistrů se dohrabat jen pochybnou „čubičkou“ na pokraji vysílení. Hodnocení celé sezóny ale ponechám jiným. Naučil jsem se některým hráčům znovu důvěřovat a děkuji zejména Tomášovi Rosickému za tuto cennou lekci. Neviděl jsem již dál jeho budoucnost v dresu s kanónem a dnes si musím sypat popel na hlavu.
Naučil jsem se hodně také o fanoušcích klubu, zvláště o těch československých. Některé jsem potkal na olomouckém turnaji, hodně jsem jich zatím poznal jen podle komentářů. Celkově musím říct, že jsme v hodně věcech nejednotní - máme diametrálně odlišné názory na vedení klubu, na skladbu týmu, na způsob tréninku, zápasovou taktiku, lékařskou péči v klubu, zkrátka na všechno. Jenže to je jenom dobře. Nevěřím na nějaké „true gunnery“ a ty ostatní. Prosím pěkně, já budu podporovat každé rozhodnutí Wengera, každý jeho krok, budu ho hájit a bránit. Jenže já jsem „vyrostl“ na úspěších začátku tohoto tisíciletí a Wenger je pro mne žijící legenda. Jak jsem ovšem již uvedl, já jsem případ pro psychiatra. Stejně tak pro někoho může Arsene Wenger být jen reliktem upadající slávy a symbolem výsledkového úpadku Arsenalu v posledních letech. Važme si této nejednoty, těch drobných i podstatných rozdílů v našem nazírání klubu. Ale projevujme je s trochou vzájemné úcty. Důležitá věc, kterou jsem se letos naučil, je, že když se klubu nedaří, jsou nespokojenci tak nějak víc slyšet. A naopak. To není žádná novinka – buďme rádi za ty neumlkající a neumlčitelné kritiky i za nenapravitelné optimisty. V dobách, kdy se nedaří, jsou to ti optimisté, kteří nás naplňují nadějí, naopak, když se daří, poslouchejme kritiky, kteří jsou varovným prstem pozdviženým směrem k výsledkům týmu a poutajícím nás k neuprosné realitě. Letos dostali po hříchu dostatečný prostor obě strany.
Mám ovšem i nějaké resty – nenaučil jsem se mávnout rukou nad výkony rozhodčích. Letos určitě nejenom Arsenal pocítil velkou nevyrovnanost výkonu anglických sudích. Nenaučil jsem ovládat během zápasu své emoce, ať ty negativní nebo pozitivní. Nenaučil jsem se chápat hráče, kteří nedokáží odehrát celý zápas s plným nasazením – já se konec konců při fandění taky neflákam a odtrpím si s nimi celý zápas. A to kolikrát nedostanu o poločase ani masáž. Nenaučil jsem se, že je to „jenom fotbal“, přes opakované domluvy a apely mé ženy. Na tomto místě se jí omlouvám, ale čeká ji to další sezónu zas a znova. Nenaučil jsem se, že fotbal je hlavně o trofejích. Možná pro hráče, jejichž sportovní kariéra je krátká a nutí je vměstnat celý pracovní život do necelých dvou desetiletí. Ale já mám času dost. Že další trofej přijde třebat za deset let? Já si počkám a těším se. Kapitán Jack Wilshere zvedne nad hlavu trofej, vedle se bude v oblecích usmívat trenérské duo Thierry Henry s Dennisem Bergkampem a na tribuně se budou v slzách objímat Arsene Wenger s Patem Ricem. Já vám to říkal, já jsem případ pro psychiatra...
(psáno pro gunners.cz 14.5.2012)