365 dní útlaku

Už rok si zvykám, že než si na něco sednu, musím se dvakrát podívat, ať je to gauč nebo židle. Že se musím doma stále dívat pod nohy, ať jdu doma kamkoliv, kdykoliv. Že nesmím nechat stát na stolku v obýváku bez dozoru nic k jídlu, nic k pití. Že svoje milované deskovky mohu doma ve výšce pod metr a půl skladovat výhradně pečlivě uzavřené. Že když je hraji, musím jedním okem sledovat karty, druhým kostky a oběma figurky. Že se musím nejdřív podívat pod peřinu a pod polštář než si lehnu. Že v noci musím být občas připraven spát na boku bez pohnutí na ploše o šířce asi třicet centimetrů. Že musím pravidelně kontrolovat vstupy a výstupy, tedy misku a bedýnku.

Asi je tedy jasné, že je to už rok, co jsme domů z útulku získali chlupatou příživnici, která si nás postupně omotala kolem tlapky. Na nalezence z Mačkalova je to docela rozmazlená číča, i když podíl na tom máme zřejmě také já a manželka, neboť pro nás je to neustále "koťátko". A to i navzdory všem důkazům, jako je její váha (5 kg) a schopnost proletět bytem jako chlupatá neřízená střela bez ohledu na překážky. Snad s vyjímkou jejích občasných nočních výstřelků, kdy se bytem nesou různá jiná pojmenování. Ale co říct kočce, která se naučila drápky brnkat na lamelové dveře skříně. Sama ví, že to není nic příjemného, protože o víkendu, když odpoledne  usnula v ložnici roztomile stočená na mojí peřině, šel jsem jí na ty samé dveře dvakrát zaškrábat a moc se jí to nelíbilo.

Příště toho zase napíšu o kočkách víc, mám toho skoro na desatero "Co nechápu...", ale dnes snad jen info, že u příležitosti ročního výročí naše Daiquiri poprvé něco zničila - v závěsu na okně v ložnici se jí podařilo vytvořit drápky díru. Tak snad další zničená věc přijde až za rok.