A červi se rozlezou
Trošku jsem si pohověl po večerech, abych si vyčistil hlavu po vydatných pracovních dnech a pravidelná uterní sonda do mého života přichází až dnes.
Víkend jsme se rozhodli věnovat dvěma akcím v našem městě, ale ani jedna neskončila tak úplně k naší spokojenosti. V pátek se odehrávala Muzejní noc. Loni jsme vyrazili do Veteran Areny a odcházeli jsme nadšení, letos jsme si řekli, že si opět vybereme jen jednu památku a užijeme si ji. Volba padla na radniční věž. Skočili jsme si na večeři do mexické restaurace, po cestě si dali vanilkové latté a příjemně naladěni jsme dorazili na náměstí. Fronta před radnicí byla prvním varováním, že jsme popis akce nepochopili správně. Mysleli jsme, že v hodinových intervalech budou probíhat komentované prohlídky radnice a že věž bude dostupná více méně nonstop. Chyba lávky. Dorazili jsme chvíli po půl deváté, kolem třičtvrtě vyšla ven skupina asi třicetičlenná, průvodce dovnitř nahnal skupinu podobné velikosti a my jsme najednou stáli mezi prvními. To nás naplnilo mírným optimismem. Úplně zbytečně. O deset minut totiž vyšla ven další skupina provázená rozšafnou průvodkyní, která nám vysvětlila, že další prohlídka bude až za dvacet pět minut, že se prohlídky radnice nekonají, chodí se jen na věž a že na ni můžeme někdy od poloviny června chodit každý den šestkrát. A že na další prohlídku pustí maximálně čtyřicet lidí, ostatní mají smůlu. Stáli jsme mezi prvními patnácti, ale přístup průvodkyně nás poněkud popudil, takže jsme vyrazili radši na pivo. Škoda, že olomoucké infocentrum nemá k dispozici kus papíru a černý fix, aby podobnou informaci vyvěsilo. A protože se slečna nechovala moc hezky, docela jsem jí přál, co ji od zhruba sedmdesáti čekajích nejspíš čekalo o čtvrt na deset.
V neděli jsme zamířili do parku na Garden Food Festival. U vchodu byl trochu zmatek, v areálu už to bylo o fous lepší. Postupně jsme ochutnali nějaké ty tradiční i netradiční pochoutky, včetně šneků, cvrčků a červů. Oficiálním platidlem v areálu byly groše, s těmi se pojí vlastně všechny moje připomínky. Jeden groš stál dvacet pět korun, jenže koupit šli jen po nejmíň deseti a byly nevratné. Trochu mrzuté, když jsme si říkali, že máme ještě chvíli času a něco bychom mohli zkusit, ale dalších deset grošů už bychom utratit nezvládli. Pro účastníky na straně vystavovatelů je to ale zcela jistě pohodlné řešení krátící fronty. Zároveň tahle měna nastavila nejnižší cenu za jednu ochutnávku a další ceny jako jejich násobek. A tak rozdělila restaurace na ty, které využily situace k prezentaci svojí nabídky a na ty, které ceny nastavili poněkud tržněji. Takže ode mě velká pochvala Formaggerii, u jejíhož stánku nabízeli plné talíře sýrů za jeden groš.
